Byl to boj, ale s podporou eM se z toho stal nejkrásnější zážitek mého života.
Měla jsem vyvolávaný porod, takže jsem plná nadšení, těšení se, ale i obav z neznámého nastoupila v pondělí 16.9. do porodnice s tím, že to zvládla každá přede mnou, tak já taky :) Už při přijetí, měření srdíčka a vyplňování mnoha informací jsme zažili zajímavou věc :) Dvě minutky před námi přijela sanitka a přivezla maminku, která zrovna v tu chvíli přijela rodit, skrze dvoje otevřené dveře - z příjmu do hekárny na porodní sál (o tom ještě napíšu více) - jsme slyšeli vše. Paní přijela, dali ji na sál, lehla, 10 minut bylo skoro ticho a dalších 10minut paní hekala jako při sexu a malé bylo 20 minut od přijetí na světě. Když přišel doktor a ptal se, jak se těším na zítřek, řekla jsem mu, že kdyby to bylo takhle rychlé jako u paní, tak jsem nadšená. A on na to: "No, to určitě nebude, to nečekejte. Paní rodila osmé dítě...." Jen jsme se na sebe s eM podívali a bylo jasno, další člen naší menšiny na světě, ale to je z jiného soudku.
Po asi hodině a půl jsem se dostala na pokoj, kde se mnou eM chvíli byl a pak odešel. Den utekl jak voda, několik testů, srdíčko miminka, zátěžový test na dělohu, tlak, teplota, oběd, večeře. Na pokoji byla TV, takže volný čas jsem strávila sledováním TV, aby mi rychleji utekla volná chvíle a nemyslela jsem na druhý den co by kdyby :)
Ráno mě vzbudili před 7 hodinou, že se půjde na sál. Takže sprcha, sbalení hygienických potřeb, župan na sebe a jdeme. Rodila jsem společně s jinou maminkou, která se mnou šla do hekárny ve stejný čas. Hekárny jsou oddělené paravánem. Já měla postel přímo u dveří k příjmu, které byli stále pootevřené. Porodní asistentka byla paní po padesátce, úžasná, milá, přátelská.
První, co se dělo, bylo měření srdíčka malého od 7 do 7.45. Poté přišla ta méně veselá část, když mi přišli zavést vyvolávačku, poté následoval v 8.00 klystýr a následně mi v 8.35 píchli vodu.
Už v 6.45 jsem psala eM že jdu na to, a asi jsem zbytečně plašila, kdybych to vše věděla, tak ho tak brzy nebudím, postupně jsem mu z hekárny psala co se děje a ať nepospíchá, že má čas. Nakonec dorazil v 9.20, ale mě bolesti začaly už v 8.55, takže jsem skoro půl hodiny trpěla bolestmi. Jakmile jsem ale eM spatřila, jakoby se mi o 50% ulevilo, nejspíš zafungovala psychika, a já byla schopná se i usmát.
Stahy jsem měla skoro po 30 vteřinách až minutě, nedalo se to snést, asi v 9.30 jsem požádala o epidurál. To čekání mi připadalo jako věčnost. Doktorka zavádějící epidurály byla při jiné operaci, tak zavolali jiného pana doktora, který si dal na čas, a poté mu stejně skoro vše radila "epidurální" sestra. Čekala jsem na něj přibližně přes půl hodiny. Tady přijde část o otevřených dveřích. Já na židli v kočičím hřbetu, opírající se o eM stehna. Dveře z hekárny byli otevřené dokořán, na příjmu byla maminka s doprovodem, kterou zrovna přijímali a v hekárně já nahatá na židličce. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Doktor při kontrakcích zavedl epidurál, vůbec to nebolí (nevím, kdo s tím přišel). Uff to byla úleva. Bolest sice ustoupila asi jen o 20%, ale zato, se mi prodloužil čas mezi jednotlivými kontrakcemi a já mohla odpočívat. Přestávky byly tak 3 minutové. Postupně však epidurál odezníval a bolest se začala znovu zvětšovat. Málem jsem eM urvala ruce, jak jsem ho svírala. Ani nevím, jak ten zbytek času utekl.
Měla jsem nutkání na malou, a tak jsem vstala a šla, když jsem se vrátila, měla jsem ustlanou postel a eM říkal, že už jdu prý na sál. Fakt? Týý jo. A je to tady... Přešla jsem na sál, vysadili mě na křeslo a v 11.20 začal samotný porod. Mateovi se vůbec nechtělo ven. Tlačení při kontrakcích bylo děsné, já na kyslíku, malý nechtěl hlavičkou ven, doteď si živě vybavuju ty chvíle, kdy tlačím a ono nic... Když jsem zavírala oči byl přede mnou jeden doktor, jedna porodní asistentka a dvě učnice... začala jsem však slyšet hlasů víc... že mi to jde, ať ještě tlačím, super maminko... super? já vůbec žádnou hlavičku, že by se drala ven necítila a už jsem prostě nemohla, byly to chvíle kdy jsem to chtěla vzdát, stejně tak jako u stahů jsem prosila ať už to přejde tak i teď jsem chtěla vrátit čas, ale to nešlo, už jsem prostě rodila... A tlačíme... A Mateo byl po 20minutách na světě. Narodil se v 11.42. Vyklouzl, ale bylo ticho. Já otevřela oči. Kolem mě čtyři doktoři, tři sestry, dvě učnice. A všichni koukají s vykulenýma očima mezi mé nohy... super jsem celá rozpáraná...
V tu chvíli ze mě vypadlo: "Martí?" chtěla jsem svého muže... Odpověď žádná... "Martí, kde jsi?" ...ticho... "Je za váma," řekla nějaká sestřička, a eM vykoukl zezadu od křesla.... Je tu, já jsem tu, malej je tu, ale nebrečí. Přežili jsme, přežili jsme? Všichni? Co malej?
eM šel za malým, za dveřmi začal křičet, později jsem se dozvěděla že nebrečel, ale povídal...už po narození? Super, máme génia :) Mateo měl omotanou šňůru kolem krku a chvíle po porodu nedýchal, naštěstí stačil jen kyslík a sám se rozdýchal. eM Matea podepsal, fotil, poté mi ho nesl... a mě v hlavě zněla myšlenka, proč ho nese on? Vždyť mu upadne nebo něco... a podával mi ho... ne, vždyť je tak maličký, něco mu udělám... bála jsem se, ale jakmile mi ho přiložili bylo to já a on... přisál se a já začala brečet... nemá cenu to dál popisovat, protože je to nepopsatelný pocit.
Malého odnesli do inkubátoru, eM šel s nimi. Doktoři začali štěbetat, zavolali primáře. Aaa ta čest, super něco asi divně, když u toho musí být primář. A jde se šít. Šili mě přes 40 minut. Děs.
Ve 12.44 mě došili a dali mi pytel na bříško a antibiotika do kapačky. Na pokoj jsem se dostala před 14.00 a konečně mohla odpočívat.
Matea mi přinesli z inkubátoru ještě v 17.00 na nakojení. A pak během noci. K sobě jsem ho dostala až druhý den.
Teď jsme doma. Od porodu je to 9 dní. Malej je dokonalej, nejúžasnější. Furt spinká, nebo přebalujeme, či kojíme. Večer spí dokonce v kuse 6 hodin. O mateřské lásce se tu ani nemusím rozepisovat, to ani nejde zprostředkovat, to si musí zažít každá žena sama. Je to nejkrásnější pocit na světě držet své mimi, dívat se na něj, cítit ho.
Kdo by si nepřál 3hodinový porod? Klidné spokojené miminko? Mám to ale štěstí, to si ale vybralo daň na mém muži, který nezvládl situaci, kdy nás nečekaně pustili domů v sobotu a on nebyl připraven. Neměl doma uklizeno, nečekal to, nebylo nakoupeno a proto byl ve stresu. Bohužel tahle nálada či psychické rozpoložení mu trvá doteď. Říkám že má poporodní depresi místo mě :) Snad ho to přejde, to je poslední chybička v našem nyní dokonalém životě...
A jestli půjdu do dalšího dítěte? No jasně :) Na tu bolest opravdu zapomenete, rychle. Bolestivé stehy, které mě stále trápí nejsou nic proti tomu, co mám doma... dokonalost :)
