Neztrácím iluze. Stále si pískám. Být mámou, dvojnásobnou mámou, je to nejlepší, co mě kdy potkalo, stále. Mám zdravé (díky bohu) děti, spavé děti, úžasné děti. Co je víc? Okolo sebe mám mamči, co si tak nepískají, a je mi to líto, chci jim pomoct, ale slovem to nelze. A tak to beru s nadsázkou a svým způsobem, vše brát optimisticky, když ono to prostě vždy nejde, a já se svou prořízlou pusou, jsem pako, řeknu víc, než je třeba. Možná to brát tak, že vše je tak, jak má být...
Kdybych neměla spavé děti, tak bych byla nahraná. Oni prostě musí být spavé, protože já funguji jen v noci. Jak funguji? Jsem matka, jsem žena, jsem pracujicí, mám full time job. U mě neexistuje mateřská/rodičovská. Nevýhoda živnostníků. Pracuješ do 9 měsíce těhotenství, a znovu se vracíš v pátém týdnu po porodu. Jo ani jsem nedodržela šestinedělí. Můj muž říkával ještě s Vojtou v břiše, že jsem blázen, že budu fotit stejně tak už 2 měsíce po porodu, haha, jak se spletl :) Ano, mám na výběr, ALE... Jsme dva živnostníci v rodině, už to je co říct, takže se musíme oba otáčet. A hlavně jsem magor, což přiznávám veřejně. Workoholik, šijící si sám na sebe bludný kruh. Nemusela bych tak pracovat, ale sama si to dělám těžší. Nedokážu odpočívat, nedokážu vypnout, nedokážu nic nedělat. Doma mi vše padá na hlavu, nejsem žádná rozená hospodyňka, úklid ještě jde, ale vaření nesnáším, a vařit se musí, hlavně pro děti. Práci si sama přidělávám, vymýšlím nové a nové projekty, přijímám nové a nové zakázky. Ne, že bych neuměla říct STOP, mě to prostě baví, a potom taky pěkně s prominutím sere, když už toho mám až nad hlavu. Což se mi stává pravidelně... Abych se ale vrátila k tomu spánku. Kdyby mi děti nespaly, tenhle systém by nefungoval. Pracuji od 8-9 večer do 1 do rána, a stejně nestíhám. Kdyby mi nespaly, nemohu pracovat, přišla bych o zákazníky a možná i ztratila svou práci, toď otázka. Ale to není, oč tu běží, jde o to, že je to to, co mě naplňuje, i když si můžu stěžovat, jak chci. Bez toho bych nemohla žít, nebyla bych to já. Já - žena. Být mámou je fajn, opravdu to nej, ale pokud nejseš i ženou, svou podstatou, jsi nahraná, chátráš, zapškneš, ničíš se. A jak pak můžeš být tou nej mámou pro své děti? Nej ženou pro svého muže? Nemůžeš, je z tebe jen máma, unavený fungující stroj. Být ženou, sama sebou, ať už v jakémkoliv smyslu, pro tebe důležitém je to nejvíc, co pro sebe můžeš udělat. A já dělám, i když je to v mém případě trošku zničující. Práce je mou alfou omegou.
Jsem cvok. Loni/předloni jsem si přivodila vyčerpání organismu. Od října do prosince jsem prodělala 3 angíny, střídavě s několikadenní pauzou. Hned po angínách zánět průdušek, a hned potom zánět spojivek. I v těhle pauzách, jsem "zvládla" pracovat. Zpětně se na to koukám se sprostýma větama, jaký jsem blázen, cvok, magor - slušně. Žádné varovné kontrolky ani po třetí angíně mi nesvítily. Troje atb, průdušky jsem se rozhodla řešit přírodně. A trošku se zklidnila. Zastavila jsem se a přemýšlela, kde je chyba. Chci toho moc? Ne, jen jsem cvok, co jede nonstop a nezná pauzy. Takové malé přehodnocení života.
Snažili jsme se o miminko, o druhého špunta. Ale nešlo to. Trvalo to půl roku a do toho to vyčerpání, nemoci, antibiotika. Až když jsem se zastavila, zázrakem na první dobrou po delší době vznikl Vojta :) Přihodil se, přišel, zachránil mě. První měsíce mi nedovolily tolik bláznit a tak jsem měla čas balancovat a přemýšlet. S pupkem, dokonce i v 8. měsíci jsem sice pořád fotila, dokonce několikahodinové svatby, ale rozhodla jsem se na to jít jinak. Šlo to, celé těhotenství. Pak přišel porod, dle mých představ :) :) dle představ každého workoholika, plnánovaný :) sice císař - ta holka je blázen, prý dle představ - což už nebylo tak šťastné, se všemi těmi prognozami o tom, jak mi vezmou dokonce i dělohu atd. (viz 2 články předtím), a s porodem klid. Jak já říkám dovolená. Těch prvních pár dní (nepočítám 2 dny po porodu, kdy jsem nezvedla ani ruku, a nevěděla o světě), nejkrásnější dny, sžívání, ňuchňání, nic nedělání, doba hájení. Pro mně dokonalost. Dovolená. Upravovoala jsem fotky až do 3 dnů před porodem, a teď jsem věděla, že mě práce nečeká tak, dlouho, jak si sama nenadiktuju, svoboda.
Ale netrvalo to dlouho, a já začala mít roupy. Hodně brzy. Potom, co se jizva trošku stáhla. Už jsem začala plánovat focení. Lidé psali, a já se těšila. Jako malá. Čtvrtý týden po porodu a dva dny, to je den, kdy jsem zase zmáčkla spoušť. Nepopsatelné. Slast. S vidinou doma fungujícího muže (který si vše vyžral a vyzkoušel při prvním špuntovi, tak teď mu to jde jako po másle), dokonalost. Kdybych doma neměla fungující systém, kdybych neměla hodné děti, kdyby mi děti nespaly, nemohla bych fotit. Ztratila bych sama sebe.
Kde jsem dnes? Už toho mám zase nad hlavu. Nevím, kam dřív skočit. Nestíhám upravovat. Díky bohu za to, že mně lidé stále chtějí. Na druhou stranu každý večer kleju :) Co jsem si to na sebe zase ušila. Do toho zase vymýšlím další projekty. Další výstavu (konečně, 2 roky odloženou). Usínám vyčerpáním a probouzím se vyčerpaná. Piju kafe, celé těhotenství jsem ho pila, a piju ho i od druhého týdne po porodu. Je to můj hnací motor. Kdybch ho nepila padla bych na hubu. Je jen jedno denně, druhé už Vojta v mléce pozná, takže to už nesmím, jinak v noci nespím (on nespí) :) Nadávám, zoufám si, ale jsem šťastná. Každý den si říkám, že jsou mé děti zdravé, že mám 12 let stejného muže, který je vedlě mě děj se co děj.
Ale všechno má své mouchy, nic není růžové. Vím, že jsem někdy jako stroj. A odnáším to. Nejhorší jsou má záda, po druhém porodu se mi začala blokovat. Bolest jak blázen, každý týden 1-2x. Šílená bolest, litry slz, bez pomoci, hodiny kroucení se, nahazování, na podlaze. A tak - chodím na masáže, k nejce (tak jim říkám, mým ženám, co se o mě starají - kadeřnici Ninušce, trenérce Barušce a masérce Nikče). Jedině to pomáhá. Teď už vím, jak na to. Ale těch 2,5 měsíce bolestí, trápení, nikomu to nepřeji, nikomu. Vše má svou daň, opravdu. Masáž je jediná chvíle, kdy odpočine mé tělo i mysl, díky za ní.
Každopádně, co bych dala za pravou rodičovskou? Ten v uvozovkách klid. To neznám. Denně pracuji s lidmi, co mě vysávají, ať už chtějí nebo ne. Není to pohádka, někdy je to opravdu vyčerpávající - uplakaná miminka, vystresovaní rodiče, hyperaktivnější děti, ale i ty nejhodnější děti, a nejklidnější rodiče berou mou energii, kterou jim posílám. To není nic špatného, tak to prostě je. Když to fotograf nedělá, když to nemá v sobě, fotky stojí za dvě věci. Takže chodím domů vysátá jako upír.... A zase jsme u toho, mé dobíječe, moje baterky, díky za ty děti.... :)
Co tím chtěl básník říci? Ať to každý (každá) máme, jak to máme, vše je tak, jak má být. Nic není dokonalé. Vše má své mouchy. Zlaté děti - přesto vyčerpaná máma.
Takže tímto velká omluva mým best, za mé poznámky, pošťuchování, když jim děti nespí a nejen to. Vše má svou daň, já si jí vybírám plným douškem. Snad mi odpouštíte ty mé "kecy" a berete mě s nadhledem. Vy víte, že bych za vás ruku do ohně dala, a že vás miluju, jak nejvíc to jde. A o to víc, si vás vážím. Za to, že i beze spánku, že i s problémy, jaké máte, jste ty nejlepší mámy, jaké znám. Ty nejlepší mámy na světě, a ty nejúžasnější, nejsilnější a nejkrásnější bytosti na světě. Že jste tu pro mě, že je na vás spoleh, a že jste, jaké jste. Pro mě dokonalé. Tak občas omluvte tu mou prožízlou fakt doslova hubu. Já už si dám pozor. A jdu na to, jdu na pokání... Však vy víte. Miluju vás. Snad mi odpustíte :)
