Asi mám zase čas. Je pravda, že poprvé, za dlouhou dobu jsem se mohla zastavit. Pracovala jsem až do dne před nástupem do nemocnice, tzn 2 dny před porodem. Jak je to vůbec možné, že se z člověka stane mašina? Stroj.
Tohle těhotenství jsem si téměř neužila. Na spoustu věcí a pocitů si nevzpomenu. Bylo to jako rychle ujíždějící vlak. Co na něm bylo roztomilé, hezké, milé? Z hlavy si vzpomenu jen na ty děsy, měsíce lítání po doktorech, ježdění do Prahy a Ústí nad Labem k odborníkům, zjišťování jedné špatné zprávy za druhou, což vyvrcholilo tím, že možná skončím dokonce na infuzích s nedostatkem červených krvinek a úplně nás dorazilo, když jsme se dozvěděli, že díky mé diagnóze placenta previa, mi s pravděpodobností vezmou při císařském řezu dělohu.
To zjištění, že už nebudeme moct mít další děti... Kdo by chtěl 3 že jo? Já možná jo, alespoň jsem tak vždy přemýšlela. eM nechtěl, ale byl z toho více hotový než já, a vylezlo z něj, že nad třetím vážně uvažuje... Jedna rána za druhou, žádná potěcha. A pak nemocnice, císař, strach z operace, strach z vyjmutí dělohy, strach o dítě, když to první se narodilo téměř udušené... A pak rekonvalescence, celé 3 dny na hadičkách, na epidurálu, na radonu, 5 pokusů o to vstát a neomdlít, největší boj s mým tělem, za celý život, snaha o to vstát a být tu pro něj, pro našeho little V, pro naše baby no.2. A další a další dny bolestí a neschopnosti...
Ale vše s úsměvem, jak jinak. Chodili se na mě dívat... Nejdříve jsem byla ta "co vyhrála v loterii s diagnózou", pak ta, co se zázračně zotavuje :) A doma... Ráj... Nezapomněla jsem na to, jaké to je. Zapomeneš na bolesti při porodu, na bolesti při zotavování se, ale tohle jsem nezapomněla. Ty pocity, první dny, týdny doma. Ta svoboda, nicnedělání, radost, sžívání, to je nejvíc, to je nejkrásnější. Miluju to. Je to záhul, prsa v ohni, celé břicho nateklé, bolavá jizva, nemůžeš použít břišní svaly, nemůžeš se hnout, nevyspalá, bolesti zad z prsou o 4 čísla větší :) Ale je to prostě ráj. Nic nemuset, nic nedělat, jen si užívat...
Ale jak říká můj muž "ty v klidu? dlouho ti to nevydrží, jak tě znám, vrátíš se k práci ještě v šestinedělí, jako poprvé" (fotila jsem rovnou svatbu). A jo, v listopadu 2 focení, v prosinci 7... To jen, že mě chytají roupy, asi na ten klid nejsem nějak stavěná, ale pravdou je, že je doma uklizeněji jako za poslední 3 roky snad nikdy :) To zvládám skvěle, no prostě nuda, že jo :) Nejsem ještě schopná chodit, ale uklizeno máme :)
Dokonce i dávám hraní s little M... Velký bráška, ukázkový případ. Akorát ta školka nám dává zabrat, moc tam nepospinká a to je to mega spáč, takže domů chodí unavený jak blázen a k večeru už je totálně přetažený. A tatínek má teď plnou hlavu starostí, vše má ťip ťop, malého vodí a vyzvedává on, a tak není divu, že se spoustu věcí dozvídám na poslední chvíli. Například "do školky v halloweenském kostýmu" den předem, co ted? 4 dny doma z porodnice a už řešit takovýhle nadlidský úkol... díky bohu za obleček kostlivce po prabratránkovi... Ale ten pocit viny, děti za motýlky, medvídky a on za kostlivce, chudáček, ani jsme mu neřekli, co to je, co ten kostým znamená :/ .. a prý druhý den v kostýmech znovu, pro velký úspěch :/ ... Ještě mám mezery, musím se polepšit...
Každopádně nudit se asi tentokrát nestihnu, kromě rychlého návratu k práci, nás čeká jedna podstatně šťastnější záležitost, ale o té až příště, ať ji nezakřiknu :)
Jinak přeji krásný listopad, je fajn být zpět a někam se vypsat :)
 |
| vše zdroj: pinterest |
